Šík

Malý klučina pomalu a nejistě otevírá dveře. Táta ho šťouchá do zad a on vstupuje do místnosti. Tam na stole stojí pán v béžové košili v kraťasech a s hnědým šátkem kolem krku. Vypráví něco dalším patnácti klučinům a ti ho pečlivě sledují…

Taková je moje matná vzpomínka na mou první skautskou, respektive vlčáckou, schůzku. Bylo to v září roku 1990 v klubovně u hotelu Olympik. Naše karlínské středisko Sfinx mělo za sebou první tábor po svém znovuobnovení a chystalo se do prvního opravdového skautského roku. Tím pánem v béžové košili byl Manuál, kterého mnozí z vás znají z přednášek o zdravovědě na vašich rádcovských nebo čekatelských kurzech.

 

Stal jsem se členem smečky vlčat, kterou jsme pojmenovali Orion. Po skautování byl po sametové revoluci hlad, a tak ve středisku fungovaly dokonce dvě smečky vlčat. Ta druhá se jmenovala Střela. Skautování mi brzy přirostlo k srdci a zůstalo v něm až dodnes.

 

Roky ubíhaly a i když si mě vedoucí vlčat (Česlo) držel ve smečce až do dvanácti let, jednoho dne nastal čas, kdy jsem přestoupil do oddílu skautů. To bylo v září roku 1995, letos jsem tak začal u oddílu Ploskochodců ukrajovat svou třináctou sezónu. Skauti a skautky malého (Va)Šíka přijali víc než vřele a já se v oddíle dost rychle zabydlel. Na táboře v roce 1996 jsem dostal nabídku složit skautský slib. Na ten moment mám další vzpomínku. Sliboval jsem u "ohně", ze kterého se místo plamenů valil nekonečný dým, který rozkašlával a rozplakával všechny kolem něj. Nakonec to dobře dopadlo, já odsliboval do rukou Joba a i když potom někdo říkal, že nám ten oheň zkazil vstup do skautského života, myslím že se to nepotvrdilo.

 

Potom co většina oddílu odešla do roverského kmene, čekala na mě po táboře role rádce a po dalším táboře role oddílového rádce. Do spoluvedení oddílu jsem spadnul rovnýma nohama dva roky po slibu. Od té chvíle už se to se mnou činovnicky pěkně vezlo. Na skautování mě vždycky bavila možnost zkoušet si spousty věcí, které pak člověk využil i mimo oddíl nebo středisko. Brzy jsem přišel na to, že to nemusí být jen uzly a morseovka, ale třeba i práce s lidmi, jejich motivování, pochvaly i kritiky a spousta dalšího. Toho všeho se mi v následujících letech dostávalo měrou vrchovatou. Začalo to vedením oddílu a došlo až do dne, kdy mi Job předal vedení střediska. Cítím v tom velkou zodpovědnost, ale zároveň i příležitost zúročit všechny dosavadní zkušenosti.

 

Školní radosti a strasti jsem si užíval na karlínské základce v Pernerově ulici, na gymplu Litoměřická na Proseku a posledních šest let na Fakultě sociálních věd, kde jsem se snažil proniknout do hlubin oborů žurnalistika a mediální studia. Letos v červnu jsem opustil studentský stav, takže na mě čekají radosti a strasti pracovní. Už přes tři roky si převážně to první užívám v Člověku v tísni, kde se aktuálně snažím dělat neziskové PR vzdělávacímu programu Varianty (pozor tato část obsahuje neplacené reklamní sděleníJ).